Víte, že podle posledních výzkumů výskytu obezity v České republice má 35% dospělých nadváhu a 23% spadá do kategorie obezity? Statistiky mluví dokonce o celosvětové epidemii obezity, která je způsobena většinou špatnou životosprávou a nedostatkem pohybových aktivit. Podle množství článků a návodů na hubnutí je jasné, že naprostá většina těchto lidí se snaží, nebo by ráda zhubla. Vzhledem k tomu, že každý člověk je jiný, každý má jiný metabolismus a každý člověk má rovněž jiný zdravotní stav a další aspekty (osobnostní nastavení, vytíženost v práci, láska nebo neláska k pohybu atd.), není možné vytvořit jídelníček na hubnutí univerzální, který by byl vhodný pro všechny. Není možné, aby člověk, který má denní spotřebu např. 10000 kJ, měl k hubnutí stejný jídelníček, ve stejném množství, jako člověk, který jí denně 7500 kJ a potřebuje shodit třeba jen dvě tři kila. Když ten, kdo je zvyklý jíst hodně, sníží svoji spotřebu jídla na 6000 kJ, tak, jako ten druhý, nastanou dvě možnosti. Jednak bude mít neustále šílený hlad, což v drtivé většině případů nevydrží a čas od času vyplení lednici, a pokud vydrží, a časem se vrátí k "normálnímu" stravování, dostavuje se onen zbožňovaný jo-jo efekt – člověk přibere zpátky a mnohdy ještě něco navrch.

A co takhle věta „Vždyť já už vůbec nic nejím, přibírám snad ze vzduchu!“ Jak je to možné?

Lidský organismus je „hloupoučký“. Nebo naopak chytrý? V podstatě je to jednoduché. Náš organismus je naprogramován na určité množství a interval příjmu potravy. No, a my mu ten jeho naprogramovaný software v průběhu života dost řádně zamotáváme. Snad jediné období, kdy náš organismus dostává svoje dávky potravy tak, jak jej potřebuje, je naše dětství. Pak ho, už kolikrát v průběhu školní docházky, začneme mást. Přestaneme snídat (nestíháme), oběd odflákneme (v jídelně nám nechutná, koupíme si ňááááám! hambáče, rychlou pizzu, bagetu, rohlík s deseti deky anglické), večer přiletíme z tréninku a nahážeme do sebe, co máme v lednici. A pak to pokračuje do dospělosti, na snídani není čas, nastartuje nás přece ranní kafíčko, na svačinu není čas, na oběd není čas (nebo se nám vůbec, ale vůbec nechce vařit třeba jen pro sebe), dosaďte si každý to své. V mládí to ještě jakž takž ten náš chudáček organismus stíhá regulovat, většinou máme ještě poměrně dost pohybu, narodí se děti, spousta lítání kolem nich, fofr, tak nám ani nepřijde, že se nám za rok nasbíralo nějaké to půlkilčo navíc. Vzpamatujeme se kolikrát, až jednoho dne na jaře nemůžeme zapnout svoje oblíbené kalhoty. Nevadí, hrrrr, jdeme hubnout. Je vám ten scénář povědomý? A nastává kolotoč hladovění, diet, nárazových impulsů ke sportování, což přeženeme, uženeme si bolesti svalů, a zase to vzdáme, vždyť stojí nám to za to, se tak trápit?... a kila jdou v průběhu let neustále strmě nahoru, my jsme zoufalé, nešťastné, vždyť přece skoro nic nejíme!

Naše tělo jede na určitý pohon. A má určitou spotřebu. Odborně se tomu říká bazální metabolismus – minimální množství potřebné energie, které každý člověk potřebuje k zachování základních životních funkcí – pro přežití. Každý má jinou kostru, jinou stavbu těla, záleží na pohlaví, věku, výšce, na množství aktivní tělesné hmoty, tudíž potřeba příjmu energie a její výdej se u každého člověka liší. Každé tělo má nastavený počet tuků, sacharidů (cukrů) a bílkovin, které považuje za optimální, a pokud mu tu jeho optimální potřebu nedodáme, začne barabovat. Příjem a výdej energie by měl být v ideálním případě v rovnováze.

Jinými slovy – uvedu příklad. Jestliže můj bazální metabolismus je 6200 kJ, znamená to, že jednak musím přijmout energii (ve stravě) minimálně v této hodnotě, a tělo samotné tuhle energii vydá bez jakéhokoliv sportování nebo jiné námahy (pracuje náš mozek, srdíčko, játra, vnitřní orgány, běžný denní pohyb, dýchání atd). Pokud přijmu jen 5000 kJ denně, bude tělo strádat, a bude mu chybět energie, kterou spotřebovává na svůj chod. Nastává v první fázi „nevysvětlitelná“ únava, přidávají se různé nemoci. A obráceně – pokud přijmu více kJ denně, musím, aby byl příjem a výdej v rovnováze, a já abych nepřibírala, tak musím ty kilojouly, které jsem přijala navíc, zase vydat – no a k tomu už se musím nějak hýbat.

Úplně nejhorší je, když necháme tělo hladovět. Když mu tu jeho potřebnou energii nedodáme, najede náš organismus na úsporný režim. Tomu se říká „zaškrcený metabolismus“. Z jakékoliv potravy, kterou mu nabídneme, vytěží naprosté maximum a uloží ho na horší časy. Kromě toho, když mu nedodáme dostatek potřebných tuků, začne si je brát samo – ze svalů. Tudíž ochabují svaly, nicméně stále přibíráme, protože cokoliv sníme, tak si náš organismus honem honem uloží na horší časy – protože už má zase strach, že bude opět dlouho hladovět. Krátkodobě je možno takto zhubnout, samozřejmě, nicméně po návratu k normální stravě se tuky začnou střádat mnohem rychleji, protože, jak už jsem psala, šetří na horší časy, které zákonitě opět nastanou. O dlouhodobém hladovění ani nemluvím, tam si zaděláváme na zdravotní potíže. A fígl je ještě v tom, že to naše tělo nejen že musí dostat tolik energie, kolik potřebuje, ale ještě ve správném poměru bílkovin, sacharidů a tuků :-) a zase je to pro každého jiné. Sportovec bude potřebovat mnohem více sacharidů než člověk, který sedí celý den v kanceláři... no ona je to vážně docela věda :-)

Jak z toho kruhu tedy ven? Musím znovu zopakovat, že každý člověk je jiný, proto je nejlepší oslovit výživového poradce, který vám přesně na míru vytvoří výživový plán, jak dosáhnout nižší – a stabilní váhy. Nebo třeba jak zmírnit zdravotní potíže a zpevnit postavu. Ne, nejsem nikým placená :-), ale laik si jen velmi těžko sestaví hubnoucí plán tak, aby skutečně a natrvalo zhubnul, ono to totiž trvá i týden několik hodin denně, než se takový jídelníček vyrobí.

Univerzální jídelníček pro všechny neexistuje, proto jídelníčky na hubnutí, které jsou na těchto stránkách, jsou pouze inspirativní.